Vikinská princezna aneb velké velrybí vyprávění
Forma literárního díla na jedné straně je „vtělením“ a vyjádřením obsahu. Obsah často si žádá určitou formu. Na druhé straně, je-li dobře promyšlená a ovládnutá, forma může sama o sobě působit estetickým dojmem. Takový je případ s knihou Vikinská princezna aneb velké velrybí vyprávění, kterou napsala Zuzana Frantová a vydalo nakladatelství Albatros. Efektní zrcadlová kompozice, poetické rezonování a předávání si obrazů mezi dějovými liniemi, navození asociativní řady (velryba–člověk, velryba–hvězda, velryba–žena, velryba–putování) a její funkční využití dále v ději… O to víc potěší skutečnost, že takto suverénní ovládnutí formy předvádí mladá autorka, a v knize pro děti.
Vikinská princezna je vyprávění o severu, v němž hrají důležitou roli sny a vzpomínky a v němž ožívají motivy z mýtů. Má dvě vypravěčky a dvě dějové linie, které spojuje především motiv cesty – cesty v prostoru, ale i v čase. Současná sedmiletá Anička cestuje v reálném čase z Prahy na sever a Freydis, dcera vikingského vládce z dávné doby, vyvolává své už dávno vykonané putování z paměti. Zatímco putování někdejší Freydis začíná v Norsku, cestování současné Aničky tam končí. Číslování kapitol je graficky odlišeno podle toho, kdo vypráví. Všechna pořadová čísla kapitol se opakují dvakrát – po jedné první, druhé, třetí atd. kapitole pro každou z vypravěček, ale zatímco ty Aniččiny jsou označeny římskými číslicemi, Freydisiny jsou očíslovány stylizovanými znaky připomínajícími runové symboly.
Hlasy vypravěček jsou velmi dobře odlišeny. Anička brebentí s dětskou bezstarostností o bezvýznamnostech – o růžové pláštěnce se slonama, o spolužačce, která šla do školy a zapomněla si obléct sukni… V jejím obraze je akcentován humor: úsměvné příhody, komické dětské breptání a pletení si cizích slov a složitějších pojmů. Zato Freydis se ve vzpomínkách zastavuje na zásadních nebo převratných bodech své životní pouti, a v jejím obraze je akcentován tragizmus – tragické ztráty jejího života, její tragická vina. V jejím projevu jsou častá postesknutí a sebeobviňování. Řeč Freydis je pro dětského čtenáře také ztížena jejím původem z daleké minulosti a její příslušností k dvěma etnikům (vikingskému a sámskému) a k několika severským územím – kromě vikingských a sámských slov, božstev a reálií Freydis často zmiňuje i názvy a pojmy z Islandu a Grónska.
Vyprávění Aničky je vedeno celé v první osobě. Freydis také líčí průběh svého života v první osobě, ale v její dějové linii se vypravěč dvakrát na krátkou dobu mění – na začátku a na konci vypráví ne ona, ale autorka, v asi půlstránkových fragmentech, v třetí osobě.
V části Aničky je několik vložených samostatných textů. Pro Aničku to jsou “pohádky” z její knížky, ale ve skutečnosti se jedná o mýty, v nichž ve všech vystupuje velryba a které všechny navozují motivy hrající důležitou roli v paralelním příběhu Freydis.
První vložený mýtus o Andromedě navozuje spojení žena – velryba – hvězda (končí vznikem souhvězdí Andromedy a Velryby). Po jeho objevení se v části Aničky ve vedlejší dějové linii stará věštkyně sdělí Freydis, že velryby jsou hvězdami spadlými do moře a Freydisina matka byla hvězdou spadlou na zem.
Druhý vložený mýtus o Leviatanovi uvádí motiv vyhnanství, ztráty původní vlasti, znovu ve spojení s velrybou. Velryba (Leviatan) se narodila na zemi, ale pak ji Bůh poslal žít do vody. Tento motiv se v části Aničky objevuje předtím, než ve vedlejším příběhu Freydisin lid ztratí domov.
Poslední dva mýty, o zámku Soria Moria a o Jonášovi, spojuje motiv o přenášení člověka velrybou. Oba jsou vloženy do stejné kapitoly, kde je i Aniččin druhý sen, z kterého vzejde už zakončený příběh Freydis. Anička si tento sen zapíše a jeho odvyprávění je do textu zařazeno jako poslední z vložených „pohádek“ – tentokrát s autorstvím Aničky, podle čehož má i název: „Moje pohádka o vikinské princezně“.
Vyprávění Freydis z daleké minulosti je vyprovokováno bezděčným přičiněním Aničky, která vůbec netuší, že to způsobila. Ale ve snech se jí občas otevírají letmé „průhledy“ k bytosti, kterou probudila. Nejprve v Národním muzeu v Praze, když stojí pod zavěšenou kostrou velryby a najednou se jí zdá, že slyší někoho plakat. Podruhé zahlédne Freydis ve snu, na samém jeho konci, těsně před probuzením, a ve svém dalším snu už uvidí příběh Freydis celý.
V závěru se počáteční obraz z knihy zrcadlově mění. Obraz, kterým se celý text otevírá, je kostra velryby v Čechách a severská Freydis, která brečí. Obraz, který vše uzavírá, je Norsko, živá velryba a česká Anička, která brečí. Tuto zrcadlovou změnu obrazu zachytila i ilustrátorka Nadja Rawa v obrázcích na přední a zadní předsádce knihy.
Ale než dojde k finálnímu obrazu, se ještě zlomí zakletí Freydis, která, podobně jako velryba uvízlá na břehu, uvízla v čase a prostoru. Kam poté půjde? A co ji pomohlo vysvobodit? Odpuštění nebo malá Anička, která fyzicky cestuje na sever a odváží Freydis s sebou ve svých snech a myšlenkách? Nebo oboje? Kdo ví?