VIKINSKÁ PRINCEZNA
pozvanka

Svět je plný velryb, jsou všude, v muzeu, pod kašnou na náměstí i v knížkách a televizi. Ale to Aničce nestačí, ona si moc přeje vidět svoji vlastní opravdickou a živou velrybu. A tak nezbývá než se vydat do země daleko na severu, kde se v lesích prohánějí elfové a trollové a kde staří bohové chodí volně mezi smrtelníky. Hurá na prázdniny, hurá do Norská, hurá za velrybou a za kupou dobrodružství, která na správné cestě nesmí chybět.

„Jsem prý podle babičky už velká holčička a velké holčičky správně vyslovují, ale mně se to takhle líbí víc, já říkám prostě verlyba! Verlyba totiž stejně není ryba, ale savec, říkal děda. Takže já tak říkám vlastně schválně, protože mě baví, jak mě dospělí pořád chtějí opravovat, jako by se furt muselo všechno dělat správně a podle nich?!“

„V Norsku uvidím opravdickou živou verlybu a splní se mi můj největší sen. Máte taky někdy sny? Mně se zdál jeden moc smutný o naší verlybě v muzeu. Tekly jí obří slzy a pleskaly o podlahu, že je paní uklízečka nestíhala vytírat. Taky je mi někdy smutno a musím brečet a jindy je mi zase veselo a musím se smát, jako třeba teď, když si představím, co všechno asi cestou uvidím, soby, trolly, malou mořskou vílu, veverku Ratatosk a strom Yggdrasil, bohyni Freyu, a nápisy v runách a lodě, kterým se říká drakkary, ale hlavně VERLYBU, přece! A víte, na co se těším nejvíc? Až o tom budu vyprávět! Komu? No přece dědovi a taky vám...“